sobota 11. listopadu 2017

2nd half of 2017 season update: od langoše po kaktusy

horská dráha jménem 2017 pokračuje...
the rollercoaster of 2017 is going on... (for English, scroll down down down)


V Arizoně, před posledním závodem sezóny... jsme potkaly Boba Bowmana, kouče Michaela Phelpse!!! AAAAAAA!!!
In Arizona just a few days before the final race of the season... we met Bob Bowman, coach of Michael Phelps!!! AAAAAH!!!


ČESKY
První půlka sezóny 2017 byla trochu rozpačitá. Dávala jsem se do kupy po bouračce z února a dva měsíce trvajícího otřesu mozku, doháněla tréninkový výpadek, snažila se shodit pár (amerických) kil, dodělavála semestr ve škole, přesunula se zpět na starý kontinent (=do Evropy)... a triatlonové výsledky moc neodpovídaly mým představám. Po mém prvním startu na dospěláckém mistrovství Evropy v rakouském Kitzbühelu ve štafetě, kdy jsme po mém (prvním) a Ondřejově (Olšara) druhém úseku odstoupili, jsme s Danem utnuli závodění a zaměřili se jen na trénink s tím, že mistrovství Evropy do 23 let a podzimní závody budou náš nový 'cíl'. Trénovala jsem a trénovala...

...a dva týdny před Evropou do 23 let jsem uklouzla na mokré podlaze v kuchyni doma, rozřízla si dlaň o sklenici marmelády, a musela do nemocnice na plastickou chirurgii na sešití. O tom jsem se už rozepsala tady.

A jak to teda všechno dopadlo?

Ve čtvrtek ráno mi maminka vyndala stehy z dlaně doma v koupelně a já odfrčela směr Velence, Maďarsko na zmíněnou Evropu do 23 let. To byl první srpnový týden. Dva týdny jsem neplavala, ani moc neběhala, a trochu jezdila na trenažéru. Finální příprava na jedničku. Závod byl trochu extrémní, teplota byla očekávaná okolo 39 stupňů, trať se zkrátila (ZASE, jako minulý rok) z olympijského triatlonu na sprint, a cyklistická část byla opravdu dost technická. Plavání byla tragédie tak napůl, ale v prvním depu mi nevyšlo naskakování na kolo a ztratila jsem svůj druhý balík. Už už jsem ho skoro dojela, ale v té nejzákeřnější zatáčce bohužel přede mnou sklouzla i s kolem Kanaďanka (ano, Kanaďanka na mistrovství Evropy) a já jsem jí jen hrozně nechtěla zranit - takže jsem přes ní udělala kotrmelec i s kolem. V letu jsem si jen přála, ať to není ZASE otřes mozku, ale pak bum, náraz a úplně jsem cítila, jak se mi rozlévá tupá bolest hlavou. Zase. Vzala jsem kolo, zkontrolovala Kanaďanku, a sedla si vedle tratě do trávy. Zničená helma, začínala se mi motat hlava, takže následoval výlet do maďarské nemocnice sanitkou... dokonce se na můj závod přijela podívat i moje rodina, a zase jsem se jim ukázala, takhle, pěkně. Nicmoc. Ani dobrý langoš jsem letos neměla. Z Maďarska jsem byla dost zkroušená.

Pak pidi dovča s rodinou na ostrově Malta (kde je to úplně boží), a trochu jsem se dala s hlavou do kupy, posledních pár dnů v ČR a odlet zpět do školy do USA. Ještě v létě jsem dostala nabídku startovat na závodě MLT (Major League Triathlon), což je taková profesionální triatlonová soutěž v Americe, protože jedno děvče vypadlo a potřebovali náhradníka. Soutěží se vždy ve štafetě, takže pouze super sprint (cca 300m plavání - 6km kolo - 1500m běh) krát čtyři lidé ve štafetě. Po otřesu mozku jsem byla trochu na vážkách, jak to se mnou bude, ale nakonec jsem druhý víkend v září startovala v Clevelandu v Ohiu na finále zmíněné MLT za tým California Cadence.

Šlo to, asi tak, jak to člověku může jít po otřesu mozku a týdnu tréninku. Skončili jsme poslední, ale v jednotlivcích jsem měla 12. čas ze 16, což jsem brala jako relativní úspěch. MLT byl jinak super zážitek - atmosféra mezi 'účinkujícími' triatlonisty byla přátelská a až rodinná, a já jsem strávila většinu času s Kanaďankou Dominikou Jamnicky a její mamkou, která je původem Slovenka. Bylo super mluvit s někým česko-slovensko-anglicky, s někým kdo rozumí věcem a místem, ze kterých pocházíte. Asi je to těžké vysvětlit, pokud jste nikdy nežili daleko od domova, ale opravdu je to hrozně příjemné a milé, potkat se s někým z 'doma'. Mám z tohoto triatlonového výletu hrozně moc hezkých vzpomínek.

Tak si říkáte, aha - takže otřes mozku pryč a pak to šlo určitě všechno jak po másle na banánové palačince. Kéž by. 

Dva dny po příletu z Ohia mě začal bolet zub. Přední, nahoře vlevo. Další den mi hrozně otekl, vlastně celá půlka tváře, levé oko, až jsem po ránu skoro neviděla. Na pohotovosti nechápali, jak se mi to mohlo přes noc tak zhoršit, takže mi za dvě hodiny už rovnou zub operovali - musel se otevřít a vyčistit kanálek. Dvě hodiny v kuse jsem brečela, obří zánět, absces, umrtvovací injekce, které nějak nic neumrtvovali, a já jen marně přemýšlela, jestli na světě existuje větší bolest než tahle. Bylo mi líto, že tak strašně brečím, ale nemohla jsem nic jiného dělat. Úplně jsem se zalykala vzlyky. Rezignovala jsem, na všechno. Pak dva týdny antibiotik. Takovýhle totální kolaps už znovu nepotřebuju, děkuju.

Takže jsem se dva týdny válela v posteli, spinkala, odpočívala, přemýšlela o zubu, a o životě. Proč jsem vlastně tady a ne doma, v Praze, kde to miluju? Co mě tady drží? Proč vlastně dělám triatlon? Mají mi všechny tyhle zranění naznačit, že se na to mám vykašlat? Co vlastně chci? 

Asi jsem měla docela depresi. Přemýšlela jsem opravdu dost a o všem. Pár dnů jsem ani nevycházela z pokoje, protože jíst cokoliv venku jsem se pateticky bála, protože co kdyby se mi pak zub opět zanítil, takže jsem žila na banánech a ovesné kaši, trénovat jsem nemohla, a z antibiotik jsem byla úplně zesláblá. Pokud bych měla označit nějaký týden, v tomhle dost šíleném roce, kdy jsem byla psychicky opravdu dost dole, tak cca tenhle po čištění kanálků. Chtěla jsem domů a bejt zdravá. Ale byla jsem 7000km od domova a nemocná.

Na hodně věcí jsem přišla. Třeba, že teď jsem ve škole v Americe a tu chci dodělat, protože takové vzdělání a životní zkušenost v Česku nedostanu. Že chci dělat triatlon, pořádně, profesionálně. Dost jsem přeorientovala svoje myšlení, a místo stýskání po Česku jsem se zaměřila na to, jaké mám štěstí, že můžu studovat v jedné z nejprogresivnějších a nejpokročilejších zemí na světě, tady v Americe. A že dokud tu jsem, tak to přece musím využít naplno.

Celý tenhle proces mě dost nakopl, takže jsem se po antibioticích opatrně vrhla na trénování a školu. Po dvou týdnech jsme měli mistrovství naší konference ve Smith Mountain Lake ve Virginii - bezhákový olympijský triatlon. Stejně jako v roce 2016 jsem tu vyhrála, a celkový čas jsem měla dokonce o půl minuty rychlejší než loni. Jak? Nevím. Každou sekundu jsem si užívala, říkala jsem si, že to je odměna za všechny trampoty, co jsem poslední dobou měla. Milý závod. 

Pak další tři týdny tréninku a odlet směr Tempe, Arizona a vrchol univerzitní sezóny - mistrovství NCAA v triatlonu. Úplně na začátek musím říct, že Arizona je NÁDHERNÁ. Připadala jsem si jak v jiné zemi. Tohle že je pořád Amerika? Žádná vlhkost jako v Severní Karolíně, všude poušť, kaktusy, palmy, lidé už nebyli tak hrozně milí a usměvaví jako v Charlotte, už jim přišlo divné, když jste je jen tak pozdravili na ulici (to je v Charlotte úplně normální, vážně :D), domy vypadaly víc jak v Evropě a míň jak v minulém století... navíc tam jezdili na zkoušku auta BEZ ŘIDIČE. Fakt. Ubery. Nechápu. Jak nějaký sci-fi.

Ale zpět k závodu. Jel se sprint triatlon. Plavání bylo docela ok, vylézala jsem s první skupinkou, ale naskakování na kolo jsem (zase) trochu pokazila a zasekla si tretru o silnici, takže možná deset sekund zpoždění a balík mi ujel. Ach, to naskakování na kolo. Půlku cyklistiky jsem si odjela sama a když byl druhý balík kousek za mnou, tak jsem si jen počkala a připojila se. Druhé depo mi vyšlo super, a na běhu jsem do toho ještě dala docela dost, jen na konci jsem to trochu vypustila, když jsem viděla, že už nikoho nedoběhnu a ani nikdo mě. Skončila jsem celkově šestá (z 81 startujících), s Queens holkama jsme byly celkově druhé v týmech a první v týmech mezi školami v druhé divizi. Což znamená, že v druhé divizi jsme národní šampionky! Pěkný... ale všechny jsme věděly, že jsme chtěly vyhrát i celkově. A že já jsem mohla být na bedně. Ale, popravdě, když si přeberu všechny skutečnosti roku 2017, co jsem si zažila a odtrpěla, tak šestý místo beru. Přála bych si být zdravá a pomoc nám k vítězství... všechny jsme si to přály. Ale, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nemáme se zač stydět.

Taky mě po závodě vzali na dopingovou kontrolu. Má první tady v USA. Dvě hodiny jsem místo vyplavání a jezení a oslavování s holkama seděla na židli a čekala, až se mi bude chtít čůrat. Co se mi letos ještě nepoštěstí, opravdu.

Teď letím zpátky do Charlotte. Oficiálně máme po sezóně, ale žádné dlouhé volno si asi brát nebudu, když beru v potaz, že jsem letos ČTYŘI měsíce tréninku vynechala kvůli dvoum otřesům mozku, pořezané ruce, zánětu zubu, zlomenému malíčku, atd. Pěkná sbírka, jen co je pravda.

V Charlotte se běží na konci listopadu velký kros závod na 5km - FootLocker Cross Country South Regional Champs, učastní se ho hrozně moc středoškoláků z jihu USA a z východního pobřeží - je to něco jako jejich regionální středoškolské mistrovství v cross country. Součástí je i otevřený závod pro veřejnost, který bývá také docela velký, tak bych si ho asi ráda zaběhla. Na začátku prosince jsme jako Queens pozvaní na triatlonový závod štafet konající se na pobřeží Severní Karolíny, tak ještě uvidíme, zda se zúčastníme. Docela bych ráda jela, protože jsem v Severní Karolíně ješte na pláži/u moře nebyla. :D a navíc by závodil i náš trenér, Sonni.

Sonni je fakt borec. Všechno s námi vydrží, a je neskutečně trpělivý. Co si vůbec musel vytrpět se mnou, za poslední dva semestry s mým miliónem náhodných zranění, a vždy mi pomohl a vyšel ve všem vstříc... vážně, hrozně moc děkuji.

A celému našemu holčičímu týmu také děkuji. Všechny jsme tak jiné, ale dohromady nám to docela klape. Závody jsou vždy taková třešnička na dortu, když jsme daleko od školy a Charlotte a jen jíme a triatlonujeme. Miluju to. 

Dalo by se říci, že triatlonová sezóna 2017 je v podstatě za mnou... teď jen doufat, že příští rok mi bude držet zdraví (a nebo mi bude držet napořád), a snad to všechno bude o trochu lepší.

Takže se všichni mějte hezky a užijte si podzim! Pokud jste to dočetli až sem, tak také děkuji, že mě sledujete a že vás třeba trochu mé psaní a dobrodružství zajímá :D

Zatím!
Pa
Terka

PS roztomilý fotky (hodně fotek) dole!



ENGLISH
First half of the season was a little strange. I was recovering from a crash from February and two-months-lasting concussion, I was trying to catch up on the training, also attempted to lose a few (American) pounds, I was finishing spring semester at the university and then travelled back home to the old continent (=Europe) for the summer... and then, my triathlon results were kind of mediocre. After my first European Elite Triathlon Championship where I was our first leg for mixed tri relay - but after the second leg we decided to pull off from the race - me and Daniel decided to quit racing for a bit and focus on European under 23 Championships and the fall season. So I was training and training...

...and two weeks before the u23 Europeans I slipped on wet kitchen floor at home, cut my palm with a glass of a jam, and had to get it sewed at plastic surgery. I wrote about all of this here already.

So how did it all continue?

On Thursday morning before the race my mom took the stitches out from my palm in our bathroom at home and so I was heading to Velence, Hungary for under 23 Europeans. That was first week in August. I couldn't swim for two weeks beforehand, ran just a little and cycled some on an indoor trainer... a great final taper, really. The race was extreme - the temperature was supposed to be about 39 degrees Celsia (about 105 Fahrenheit) so the race was shortened from olympic distance to sprint (again, same as last year) and moreover, the bike course was super technical. My swim was average but my first transition was a tragedy - I messed up jumping on the bike and lost the second pack. I was catching up though and almost was back there, but then in the scariest corner, a Canadian girl (yeah, Canadian girl at European Championships) slipped with her bike and went down and I just tried so hard not to injure her in any way... so I flipped over her with my bike, and while flying all I wished for was not to get another concussion... but boom, and I hit the road with my head, and I could feel the awful pain to be stretching all over my head again. Concussion, again. I stood up, took my bike, checked on the Canadian girl, and sat into a grass next to the course. My helmet was totaled, I was getting dizzy, so then a trip to Hungarian hospital... even my family came to cheer on me at the race, and I showed them this. Oh well. Not good. I even didn't get any good langos later (typical Hungarian dish, fried pastry topped with garlic, cheese, cream, and ketchup or whatever you want). I felt very salty about this Hungarian trip.

Then a short vacation with my family on a beautiful Malta island (really it is so pretty!) where I rested quite well with my concussed head, then last few days in Czech Republic and then time to go back to school in the US. During the summer I got an offer to race MLT - Major League Triathlon which is a professional triathlon league in the United States. They needed a substitute girl. It is a mixed team relay triathlon format, so only 300m swim - 6k bike - 1500m run (approximately) times four people per relay. I really wasn't sure if my concussion will be gone by the time of the race, but then the second weekend in September I was in Cleveland, Ohio ready for the final race of MLT, racing for California Cadence team.

It went well for someone who was after concussion and spent about one week training, at least I think. My team got last but my split was 12th out of 16 girls, which is relatively nice. MLT was otherwise a nice experience - the atmosphere between the triathletes was friendly and moreover, I got to spent a lot of time with Canadian triathlete Dominika Jamnicky and her mom who is originally from Slovakia. It was so nice to speak Czech-Slovakian-English with someone, about things and places you both know very well. I think it is probably hard to explain if you never lived apart from your home country, but it really is so nice to meet someone from your 'home' and talk to them. I was really so glad to race the MLT and have many nice memories of it.

So now you are thinking - ok, she recovered from her second concussion of 2017 and then it was all nice and smooth and easy, as a butter on banana pancake.

Two days after arriving from Ohio my tooth started hurting. Front top left one. The next day I woke up and it was all swollen, half of my face was swollen, and I almost couldn't see on my left eye. At the emergency room they just couldn't believe how it got so much worse over the night, so in the next two hours I was getting a tooth surgery. They had to open the tooth and clean the root canal, and get rid of all of the absces. I cried for two hours, the anesthetic injections didn't numb anything, and I was wondering if there is a bigger pain in the world than this. I resigned, on everything. I felt so bad that I cried so much but I couldn't do anything about it. I was choking from crying so much. Then two weeks of antibiotics. I don't need such an insane break down ever again.

So I rested for two weeks, slept a lot, and kept thinking about my tooth and about life. Why am I even here and not at home in Prague, in Prague that I love more than anything? What is the thing that keeps me here, really? Why am I doing triathlon? Are all these injuries supposed to tell me I should just rather quit? What do I want, actually?

I think I was pretty depressed. I was thinking a lot, thinking about everything. I even didn't leave my room for few days because I was pathetically scared to eat something outside my room. I was scared my tooth would get immflated again, so I was surviving on bananas and oatmeal, I couldn't train, and the antibiotics were making me feel very weak. If I was supposed to pick one week of this insane year that I felt down the most, it would be probably this one, after the root canal surgery. I wanted to be at home and healthy. Instead, I was 7000km away from home and sick.

I realized a lot of things, at that time. For example, that now I am in the US at university and I want to finish my degree here, because I would never get such education and life experience if I was still in the Czech Republic. That I want to do triathlon, really, be good at it, turn pro one day. I changed my mindset a lot, and instead of missing Czech Republic I focused on the fact how lucky I am to be studying in one of the most developed, progressive countries in the world, here in the States. And that until I am here I should fully use this opportunity.

This whole process really helped me and so after antibiotics I carefully devoted myself again to training and school. After two weeks we had conference championships in Smith Mountain Lake, Virginia and it was a non-draft olympic distance triathlon. Same as in 2016, I won the race, and my overall time was about 30s faster than last year. How? I don't know. I just know I was enjoying every second of it and took it as a treat for all the recent injuries and suffering. I really liked the race. 

Then three more weeks of training and we had our final race of collegiate season, the NCAA triathlon championships in Tempe, Arizona. Firstly I have to say that Arizona is really BEAUTIFUL. I felt like I was in a different country. Is this the US still really? No humidity like in North Carolina, but dessert, palms, cactuses, people weren't as nice and overly smiling like in Charlotte and now they thought it was strange if you said hi to them when passing by on the street (this is so normal for Charlotte, really :D), the houses looked more like in Europe and less like from the last century... and also, there were cars without a driver in testing. REALLY. Uber cars. Just completely mindblowing. Like if I happened to be in sci-fi.

Back to the race. It was a sprint triathlon. Swim was alright, I was getting out of the water at the end of first pack, but unfortunately, I kinda screwed up getting up on the bike (again!) and got my cycling shoe stucked between the road and a paddle and lost not more than ten seconds but it meant I lost the front pack. I spent maybe half of the bike by myself and once the second pack was just about 20s behind I just waited and finished it off with them. Second transition was definitely better than the first one and then onto the run, I just gave it all I had at the moment, and at the end I just took it a little easier since there was no one to catch me or I wasn't about to catch up to anyone neither. I got sixth overall, and Queens girls were second overall and first among Division II schools! That means we are national champions in Division II! It is great... but we all know we wanted to win overall as well, at least a little. And then I could be on the podium. But, considering all my 2017 injuries... I take my sixth place. I wish I was healthy all year and could help us all to get the overall W... but it happened as it happened. There is nothing we should be ashamed of.

I also was selected for a post-race doping control. How great is that? Instead of eating or at least cooling down and celebrating with the girls I had to sit down for two hours waiting for when I wanna pee. Very enjoyable.

Now I am back on a flight to Charlotte. Our collegiate season is officialy over, but I am not planning on any long vacation time just because I realized I missed FOUR months this year because of injuries, because of two concussions, cut hand, root canal infection and surgery, broken pinkie, etc. A rich list indeed.

There is a big 5k cross country race in Charlotte at the end of November - FootLocker Cross Country South Regional Champs, and even though it is a high school regionals, they still have an open race and I think I would like to do it, just because I enjoy running and the race is taking place in a really nice park. At the beginning of December we might go to Wellington, NC for triathlon relays with Queens... we are not 100% sure we will go but I would be happy to go, since it is just relay which is relatively short and also, I haven't been to the seaside of North Carolina yet so I would be happy to get to see the beach and ocean here :D and last but not least, even our coach Sonni might be racing!

Sonni is pretty cool. He is a really patient coach. How patient he must have been with me, during the last two semesters, with all my random injuries, and he always helped me and made sure I was ok. I am really thankful for that. Thank you, Sonni.

And thanks to all the girls on my team. We are all so different but together we somehow work. Racing is always an icing on a cake, when we are away from school and can just eat and tri. I love every second of it.

So it seems like 2017 tri season is a wrap. Now onto 2018 I am just hoping for an injury-free year (or, better, injury-free forever), and once my body is ok and training is consistent I am sure everything will be improving.

So everyone have a chilled fall! If you made it through the post to the end, thanks for following me and I hope it is at least a little interesting for ya.

Till next time <3
Tereza

PS cute pics down below ->




takhle jsem spadla na ME 23... bohužel. A takhle jsem vypadala tentýž den večer, hlava se mi motala, nemohla jsem jíst, mluvit, myslet, takže jsem jen ležela na karimatce a hladila si bříško a koukala do nebe...
that is the accident from u23 Europeans... unfortunately. And then that's me the same evening, when my head was crazy dizzy, I couldn't eat, talk, think, so I was just laying on a ground, petting my belly and looking into the skies...







Rovnou po "Evropě" jsme měli naplánovanou dovolenou s rodinou na Maltě. Trochu jsem byla smutná, že s otřesem mozku si to asi moc neužiju, ale nakonec bylo super odpočinout si někde v teple, v domečku uprostřed ničeho, s nejbližšími. A Malta je překrásné místo... až na tu jízdu vlevo, teda ale.
Straight after the Europeans I was heading to Malta island with me and my family. I was a bit upset that it won't be such a fun with a concussion, but at the end it turned out to be a great week or so in a hot weather, in a house in the middle of nowhere, with the closest and... and Malta is a beautiful place. Besides the driving on the left... really Malta...





Poprvé v životě jsem se sama ostříhala a takhle to dopadlo! Inspirovala mě moje mladší ségra, která se stříhá sama už nějakou dobu... nemohla jsem se párkrát dovolat kadeřnici a jednoho dne si okolo půlnoci říkám, moje vlasy jsou už fakt příšerný a když to zvládne mladší ségra, tak já snad taky, ne? 
Pak posledních pár srpnových dnů v Praze, poslední kafíčka a cronuty s kamarády a obídky s rodiči... a pak paaaaa, koprovko, mami a tati, a Praho.
I cut my hair for the first time ever and this is how it turned out. I got inspired by my younger sister who has been cutitng her hair for some time now... the lady who I usually get haircuts from wasn't answering my calls and one day around midnight I was like oh my hair is so bad and so when my sister does it then I should be able to cut my hair by myself as well, no?
And then last few August days in Prague, last coffees with my friends and lunches with my parents... and then bye bye, creamy dill sauce with dumplings (national dish, many kids hate it at the school cafeteria but it has always been my favorite), mami and tati, and Prague.



Major League Triathlon v Clevelandu, v Ohiu... kromě vydatné americké snídaně v Denny's a závodu jsem toho moc nestihla, ale i tak to byl krásný víkend s moc milými lidmi.
Major League Triathlon in Cleveland, Ohio... I didn't have much time for anything else besides a hearty American breakfast at Denny's and the race, but it was still a perfect weekend with some really nice people.









Pak byl čas na trénování! Miluju nedělní dlouhé vyjížďky okolo Charlotte <3 
Then we did some training, too! I love long Sunday rides around Charlotte... <3


Není člověk každý den krásný, ani každý den není krásný, o to víc, když máte náhlý a vážný zánět zubu... probudit se takhle, to už asi nikdy nechci...
Not everyone can be pretty every day, and not every day is pretty as well, moreover when you wake up with a sudden and serious tooth infection... I don't think I want to wake up like this ever again...


Na s'mores (grahamová sušenka, plátek čokolády, rozplizlý opečený maršmeloun) jsem si nechala zajít na chvíli chuť... ale jen na chvíli. Člověk potřebuje nějak ten stres zajíst, žejo.
I wasn't in mood for s'mores (graham cracker, chocolate, grilled mellow marshmellow) for some time... but just for some. Because you gotta treat yourself after all that stress, right.







Před Halloweenem jsem měla trochu krizi, za co jít... nakonec to nevyhrál převlek za pivní mapu Severní Karolíny, ani koberec, ale důchodce z Floridy... a o pár dní později jsme šli s Javierem a Caitlin na opravdové trick and treat (chození po domech okolo a dostávání sladkostí, ve zkratce) a to jsem si vzala kostým z minulého roku, uhádnete co jsem byla? (ok, socha Svobody!) a ano sladkostí jsem měla hodně, ale měla, protože už nemám. 
I had a real crisis about my costume for Halloween... at the end I wasn't a North Carolina beer map, nor a carpet, but a rich Florida retired person... a few days later, me and Caitlin and Javier went for a real trick and treating (you just walk around houses and get sweets, basically) and I was wearing my costume from last year, what is it? (yea, the Statue of Liberty!!) and yeah I had a lot of sweets, but literally I had because now I don't anymore.



Mistrovství naší konference jsem vyhrála, ani nevím jak... ale baví mě závodit na časovkářském kole, zase trochu jiný triatlon...
I am not even sure how I made it to win the conference... but I really enjoy racing on TT bike, a different triathlon experience again...






A pak směr Arizona! Z letadla to vypadalo, že snad už ani nejsme v USA... a v Arizoně mi to taky tak přišlo, jak jiná země. Před závodem jsme byly opravdové Queens, s korunkama na hlavě!
And then here we go Arizona!! It looked like a different country from the plane window. And I felt like in a different country once we got out in Arizona, as well. And before race we were a real pretty Queens with some nice coronets!







Kecala bych, kdybych se nepřiznala, že mě na každým triatlonovým závodě dost baví i to cestování, objevování nových míst, a i třeba nových míst, kde se najíst... jídlo je <3 (například palačinka s čokoládovými kousky, pekanovými ořechy, banány a máslem na vrchu, ta byla opravdu...) jinak tratě závodu byly úplně super a krásné, plavalo se pod mosty, po kterých se pak i jezdilo a běhalo (dokonce po třech různých mostech), všude kaktusy a palmy... a i to jídlo měli fakt dobré, v Arizoně. Takže, hodně přesvědčivých důvodů proč se sem ještě někdy vrátit... byla jsi krásná, AZ.
I would be lying if I didn't admit that what I also like about every triathlon race is the travel, exploring of new places, and exploring of new eating places... because food is <3 (for example, a chocolate chip pecan banana pancake with the butter on the top really was, amazing) by the way, the race site was wonderful, we swam under some bridges and we also biked and ran on them (actually, in total on three different bridges), plus cactuses and palms everywhere... and even the food was really good in Arizona, too. So, a lot of convincing reasons to come back one day... you really were pretty, AZ.


ASU (Arizona State University - náš největší triatlonový rival) má i svůj Starbucks hrnek... neříkám, že trochu nežárlím...
ASU (Arizona State University - our biggest tri rival) has even own Starbucks cup... not saying that I am not a little jealous...


Tohle je asi moje nejoblíbenější fotka z celého závodu. Po dopingové kontrole jsem byla hodně vyhladovělá a unavená, ale to byli po závodě tak celkově asi všichni, nicméně tady jsme už po slavnostním vyhlášení a banketu (=jídle) a čekáme na odvoz... všichni unavený, ale pokus o úsměv tam jednoznačně byl
This is probably my favorite pic from the weekend. After the doping control I was really tired and hungry, but I guess everyone was this way after the race, nevertheless here we go after the victory ceremony and closing banquet (=food), waiting for a car... everyone tired but you have to admit there was a try for a smile



PA! T
Bye! T

2 komentáře: